Někteří lidé se narodí s neobvyklou schopností: vnímají svět intenzivněji než ostatní lidé. Synestezie je vědecký název pro jev, který lidem umožňuje vnímat zvuky jako barvy.

Kdykoli začne Anja Huwe prahnout po moři a mořeplavcích, pocitu širého světa a vůni čerstvé ryby, kam se vydá? Do New Yorku přece! „Přesně tím je pro mě New York: čerstvou rybou! Rybou, jejíž stříbrné šupiny se krásně třpytí. Voní slanou vodou, ranním sluncem, větrem, starou dlažbou a křupavým ledem. A má konzistenci čerstvých ústřic – jemné aroma čerstvého sushi, nudlí s humrem a kraby.

Možná to zní trochu jinak v porovnání s vaší poslední návštěvou New Yorku? Důvodem může být fakt, že na rozdíl od Anji nejste synestetici. Tato temperamentní rodačka z Hamburku patří k odhadovaným čtyřem procentům všech lidí, kteří vnímají svět intenzivněji a barevněji než ostatní lidé. To všechno díky vrozené neobvyklé schopnosti. V mozku synestetika vede stimulace jednoho smyslového orgánu k bezděčné stimulaci druhého smyslového orgánu, který by normálně fungoval samostatně. Tento jev je znám jako „hyperkonektivita“ a může vést k tomu, že synestetici vnímají zvuky jako barvy, vidí jídla jako konkrétní geometrické tvary nebo si dokonce spojují místa se specifickou chutí. Jako New York a čerstvá ryba! 

Anja však nemusí cestovat do New Yorku, aby stimulovala své smysly – celý její život je jedno velké smyslové vnímání. „Úterky a číslo pět jsou červené, slovo tajemství také“, vysvětluje. „Srpen je žlutý a červený. Trojky jsou modré a stejně tak březen a čtvrtky. Můj přítel voní zeleně, stejně jako číslo 7 a pátky. Soboty a neděle se pohybují v rozmezí od bílé po žlutou, stejně jako číslo 24. Sudá čísla jsou obvykle teplé barvy, lichá čísla jsou často studená“, vysvětluje umělkyně z Hamburku, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. A pro ni je. Anja Huwe, kterou mnozí hudební fanoušci znají jako bývalou hlavní zpěvačku post-punkové hudební skupiny Xmal Deutschland z osmdesátých let, nikdy nepoznala nic jiného – a když je pro vás něco normální, máte tendenci se domnívat, že je to normální i pro každého jiného.

„Vždycky pro mě bylo těžké pamatovat si věci“, říká Anja. „Tak jsem ostatním členům skupiny často říkala, že bychom měli hrát červenou písničku nebo modrou. Nato se mě zeptali, o čem to sakra mluvím. Mysleli si, že plácám nesmysly.“ Při pozdějších četných červených a modrých zkouškách skupiny se jí nakonec dostalo pomoci z neočekávaného zdroje: „V té době jsme měli stejný management jako Simple Minds. Byli tehdy na vrcholu, když mi jednoho dne někdo řekl“: „Jejich kytarista má přesně to samé!“ Tak si Anja začala povídat s Charliem Burchillem a poprvé v životě zjistila, že někdo jiný vnímá věci stejným způsobem. Byla to osvobozující zkušenost – a povzbudila ji k tomu, aby začala hledat další lidi jako ona. 

„Zjistila jsem, že to není tak neobvyklé, že je to naopak docela běžné“, říká Anja. Nejnovější výzkum naznačuje, že existuje až 80 různých druhů synestezie, které se obvykle vyvíjejí v dětství a jsou pravděpodobně dědičné. Přestože Anja neví o žádných jiných případech ve své rodině, nijak zvlášť ji nepřekvapilo, když jí přítel umělec řekl, že synestetici bývají často velice kreativní. Například Ferenc Liszt (1811-1886) jednou během zkoušky požádal členy orchestru, aby „hráli trochu víc modře“. Kdyby byla Anja v té době členkou Lisztova orchestru, možná by si ušetřila pár nedorozumění. 

Ale kdo ví – možná by se potom nestala malířkou. Skutečnost, že mohla slyšet barvy, byla jedna věc, jakmile se však pustila do jejich aplikace na malířské plátno, začala si teprve uvědomovat, co to znamená být synestetikem: „Zjistila jsem, že pro mě je hudba nerozlučně spjata s barvami. Bylo to jako objevit jazyk, kterým mluvil můj vnitřní hlas. Mohla jsem konečně znázornit, co se mi honilo hlavou.“ Soudě podle jejích obrazů, honí se jí tam toho opravdu hodně. Spojení zářivých teček a barevných bodů vytváří fascinující kaleidoskopické struktury. Lze v nich najít spoustu jinotajů, ale rovněž to není potřeba: „Každý vidí to, co vidět chce. Ale co opravdu znamenají – to je moje tajemství“, říká Anja s úsměvem. 

Není žádným tajemstvím, že Anja má zálibu v kolečkách a kruzích – její práce sestává výhradně z teček a bodů různých velikostí a barev. „Příroda, bakterie a houby, obloha, vesmír – všechno jsou to body“, dodává. „Pro mě je to o nekonečnosti, nekonečném opakování a také o klidu.“ Možná je to vzrušující neustále dostávat silnější smyslové podněty než většina lidí, může to však být také náročné. „Jste opravdu velice citliví – a nemyslím to v pozitivním slova smyslu. Vnímáte naprosto všechno“, říká Anja. „Přistihnu se, jak koukám dolů na chodník, vidím všechny ty žvýkačky a podivuji se, kolik jich tam je. Nebo jdu v Hamburku na pláž a myslím si, že tyhle červené oblázky jsou opravdu hlučné. Vnímáte tohle, potom tamto a poté něco jiného. Je to jako řetězy, které vás neustále táhnou různými směry. Musím najít způsob, jak vypnout, nebo začnu být podrážděná.“  

Anja naštěstí nachází klid při malování. Rovněž si vytvořila další pevné body ve svém každodenním životě: „Jsem člověk, který věčně třídí a posouvá věci sem a tam, aby je s puntičkářskou pečlivostí položil zpátky na své místo.“ Většinou se to děje podvědomě, jak se Anja snaží vysvětlit na posledním příkladě: „Nedávno jsem měla u sebe hosta, který si prohlížel jeden z mých obrazů na stěně, když náhle ukázal na mísu na ovoce před sebou a řekl“: „Ovoce v míse má úplně stejnou barvu a je na úplně stejném místě!“ Anja se snaží smršť smyslových vjemů uspořádat navzdory skutečnosti, že sama je povahou poněkud chaotická, jak okamžitě připouští: „Ve všem tom chaosu a zmatku se stále snažím vytvořit si svůj smysl pro pořádek.“ Jako superhrdina, který se musel naučit ovládat své nadpřirozené schopnosti, může se Anja nyní v plné míře těšit ze zvláštních darů, jimiž byla obdařena: „Ráda věci zkoumám: Jak to funguje? Jaký je to pocit? Jak to chutná? Vlastně veškerý svůj čas trávím hrou.“

Autor: Nico Cramer
Obrázky: © Katharina Werle, © Thordis Rueggeberg