Alex Barck, zakládající člen sdružení Jazzanova, o tom, proč jsou dýdžejové novodobými gurmány. Povídání o dalekých zemích, podivných jídlech a unavených kostech.

Berlín-Kreuzberg, Maybachufer. Jednoho letního čtvrtečního večera jsme zastihli Alexe Barcka, šéfa mezinárodně uznávaného sdružení Jazzanova, kolektivu dýdžejů/producentů se sídlem v Berlíně, abychom si popovídali o skvělém jídle. A kde je pro to lepší místo než v restauraci? Navrhuje, abychom šli do japonské restaurace Life, která otevřela pouhých pár týdnů před uskutečněním našeho rozhovoru. Už se stala jakýmsi tipem pro zasvěcené na berlínské gastronomické scéně. Alex restauraci dobře zná a má s majitelem přátelský vztah, takže nám nehrozí nebezpečí, že bychom dnes večer přišli zkrátka, co se jídla týče.

Úspěšní dýdžejové jsou na tom finančně dobře, takže si dávají jídlo v drahých restauracích a automaticky se z nich stávají gurmáni, je to tak, Alexi?
Tato teorie pro mě neplatí, protože já se snažím vyhýbat zákazníkům drahých restaurací. Spíš než by si povídali s člověkem, s nímž obědvají nebo večeří, raději zírají na svůj talíř – jako pes upírající pohled na míček (směje se). Platí to tím spíše, když jste dýdžej, pořád někde cestujete po světě a nakonec se automaticky snažíte zajistit, abyste se dobře najedli. Je to tvrdá a vyčerpávající práce, takže si musíte být jisti, že dostáváte energii, kterou potřebujete.

Skupiny také stráví spoustu času na cestách, ty však obvykle nemají pověst milovníků jídla.
No, my dýdžejové máme jednu velkou výhodu – pracujeme sami, takže nás létání stojí méně (směje se). To znamená, že dostaneme lepší lety a hotely a víc než jen základní občerstvení v zákulisí. V určitém okamžiku najednou dýdžejové – a zejména ti na naší scéně – trvali na tom, že chtějí jíst v dobrých restauracích.

A co vy – jak jste se k tomu dostal vy?  
Pocházím z bývalé NDR a vyrostl jsem ve východní části Berlína, kde bylo jídlo jakýmsi vedlejším produktem. Jeho jediným účelem bylo vás zasytit. A když jste mladý, moc se o to nestaráte, jde pouze o to, abyste se nasytil. Žil jsem takhle roky – typický svobodný muž. Ale potom jsem potkal svou ženu. Ona je Francouzka....

...a zbytek už není třeba říkat.
(směje se) Ve Francii je jídlo nesmírně důležité a zdá se, že každý je chodící encyklopedií vína – okamžitě ví, co se k jakému jídlu hodí. Samozřejmě jsem si to užíval, ale jen do určité míry – nebo jsem si to aspoň myslel. A potom jsem se z ničeho nic taky považoval za odborníka na víno. Začal jsem se podobat své ženě! Pozitivním vedlejším účinkem bylo, že to podnítilo můj zájem a ve skutečnosti teď vím víc než moje žena.

Kdyby natočili film, bude se jmenovat „Alex, zdráhavý gurmán“.
Sám sebe bych nenazval gurmánem se vším všudy, protože jím rád doma – moje žena je skvělá kuchařka. Na kultuře foodies mě ve skutečnosti nejvíc baví sociální aspekt – příležitost setkávat se s lidmi. Takže se o tom postupně dozvídáte více.

Jídlo s ostatními a debata o jídle je tedy něco jako přehrabování se v deskách a řeči o práci v obchodě s deskami.
Přesně tak. Samozřejmě si můžete všechny své desky objednávat po internetu – je to rychlé a snadné. Pak však sedíte doma se svými dvěma tisíci desek, které jsou sice všechny super, ale nemáte s kým o nich hovořit, pro koho je hrát. Pro mě je to stejné s jídlem. Něco může být opravdu vynikající, ale pak přijde chvíle, kdy si řeknete: Raději bych se šel najíst s někým, s kým mi bude dobře, kdo ocení jídlo a třeba přijde s nějakými zajímavými myšlenkami na dané téma.

Domnívám se, že se s lidmi na svých cestách takto setkáváte často.
Vždy se najdou lidé, kteří říkají: jste ve Španělsku, tak si musíte dát tohle nebo tamto víno. A když jste v Itálii, musíte se napít tohohle vína. Každá vesnice má nejlepší víno, nejlepší olivový olej. Řeknete tedy dobře a okusíte to, protože já pracuji rád s kamarády – roztáčím desky pro více méně tytéž lidi už 20 let. Je to japonský přístup: spolupracujete s pořadatelem a vypomáháte mu, protože všechno funguje na principu něco za něco.

Zdá se, že máte pro Japonsko slabost. Dokonce jste navrhl, abychom si dali schůzku v této japonské restauraci.
Tam si můžete zajít do jakékoli restaurace, může to být trochu pajzl nebo ultra hip, přičemž někde v pozadí budou hrát nějaký úžasný jazzový kousek, který byste si přáli napsat sami. A jídlu se věnují s naprosto stejným nadšením jako hudbě. Japonci také stále ještě ctí staré tradice – sedíte tam uprostřed této fascinující kultury, tohoto paralelního vesmíru, a k snídani vám servírují fermentované sójové boby natto a vy si říkáte: „To bych do sebe nedostal ani k obědu!“ Nyní je to živoucí!

Jiná země, jiný mrav – musíte si někdy dávat pozor? 
Ať už jedete kamkoli na světě, pokud budete dodržovat základní pravidla zdvořilosti a úcty, je to obvykle v pořádku. Jako dýdžej také obvykle míváte sklony žít v jakési bublině, obklopen lidmi, kteří jsou jako vy. Musíte se trochu snažit, abyste vyšli ze stínu gramofonu. Pak z ničeho nic objevujete zajímavé věci a zjišťujete, jak v tomto podivném světě fungují. 

V kterých zemích mají vaše oblíbené jídlo?
Mám moc rád Indonésii, a zvláště čínské jídlo, které tam najdete všude. Rok jsem strávil na La Réunionu, malém ostrově v Indickém oceánu, kde bylo velice nezvyklé, ale opravdu dobré jídlo. Je to skutečná směsice různých vlivů – francouzského, indického, čínského, afrického, kreolského a domorodého obyvatelstva. Je neuvěřitelné, jak všechno smíchají dohromady na pánvi, ta chuť je prostě úžasná. 

Co je to?
Rougail saucisse – uzené klobásky se speciální směsí koření. Po tom bych se utloukl! Moje žena se naučila, jak je připravit, když jsme byli na La Réunionu. Když pozveme lidi na oběd, ptají se na tohle jídlo. Ovšem že je to sotva vybraná kuchyně, je to druh jídla, který začíná mizet. Je to pochopitelné, protože v dnešní době lidé fyzicky nepracují tak těžce, takže dávají přednost lehčím jídlům. 

Když hovoříme o tom, jak se časy mění – stále ještě cestujete tolik jako dřív?
Sdružení Jazzanova se začalo prosazovat uprostřed 90. let, takže to bylo evidentně bláznivé období. Avšak stále ještě cestuji každý víkend. Je to skvělé, protože rád roztáčím desky v klubech, komunikuji s lidmi prostřednictvím hudby. Musím však přiznat, že už jsem ve věku, kdy začíná být cestování trochu namáhavé. Například zítra musím vstávat v šest, abych chytil letadlo do Slovinska, zahrál tam a pak odcestoval do Chorvatska, aniž bych se vyspal, a mohl tak zahrát na festivalu odpoledne. Za posledních 20 let jsem se pořádně nevyspal – mohli by mě postavit do kouta a hned bych usnul. Bohužel ani to nejlahodnější jídlo mi v tom nepomůže.

Autor: Nico Cramer
Obrázky: © PR, © Holger Talinski